Nedávno jsem si psala s jedním ze svých praktických lékařů. Je to něco, co je stále běžnější - způsob, jak získat včasné rady na témata, která nevyžadují návštěvu ordinace. Při tom jsem si uvědomil, že moje praktická lékařka spoléhá na to, že jí vylíčím, co se mi děje, právě proto, že nevidí to, co vidím já. Pak jsem se zamyslel nad tím, že i když mě viděla osobně, spoléhala na to, že jí budu hlásit záležitosti, které nejsou vidět.
Faktor zvědavosti
Jak moc jsme někteří z nás zvědaví? Zkoumám se s otevřenou, láskyplnou myslí a duší, ochotnou pochopit a porozumět všemu, co bych mohl najít, nebo se na sebe dívám s celou řadou předsudků o tom, jaký bych měl či neměl být, a zavírám oči před tím, co nepotřebuji vědět? Většinu času o sobě asi předpokládám celou řadu věcí. Teď je mi šedesát. Sama sebe překvapuji, když se podívám do zrcadla, protože jsem se prožívala jako mladší.
Když mě něco překvapí, vypnu a znovu si uvědomím sen, nebo si uvědomím obraz, který je přede mnou, a přijmu a pochopím, jak se moje energie v tomto věku projevuje? Vím, jak dnes vypadá a jak se cítí mé tělo? Pokud tomu nerozumím, jak mohu věci správně nahlásit svému lékaři? Procvičování fascinace sebou samým, když je mi dobře, mi pomáhá udržet si tuto praxi, když jsem nemocný nebo zraněný. Můžu začít hned tím, že se na sebe prostě podívám a budu vstřícný a zvědavý, co najdu - třeba si večer, když se oblékám, udělám pár chvil jen na to, abych si všiml, co tam je.
Když se vzdám závěrů, které mě napadají - musím být takový - musím být onaký - a budu si jen všímat, hodně se naučím. Čím víc to budu praktikovat, tím hlubší a jemnější bude mé porozumění. Mít zvyk být připraven porozumět sám sobě mi usnadňuje hledat, když jsem v tísni.
Faktor strachu
Naší standardní reakcí na nemoc nebo zranění je strach. Podívat se na fakta o našich problémech za těchto okolností vyžaduje odvahu. Možná nemusím vědět, v jak velkých potížích se nacházím, ale nepochopení nepomáhá zranění léčit. Když jsem nemocný nebo zraněný, abych se dozvěděl, co mám dělat dál, chci se s chutí dozvědět vše, co bych mohl vědět o tom, co se mi stalo a co mohu udělat, abych si pomohl se s tím vyrovnat. Pokud už mám dobrou představu o tom, jaký jsem byl před nemocí nebo zraněním, a praxi fascinace sebou samým, mám skvělý základ k tomu, abych pochopil velikost toho, co je kvůli nemoci nebo zranění jinak, a dokázal to vyjádřit.
Když využiji příležitosti dozvědět se o svém stavu, jsem schopen lépe pochopit pocity a vjemy, které se ve mně objevují, a objasnit je. Říci, že něco bolí, není mnoho informací. Možná je to bolest, která pálí. Možná je lokalizovaná na jedno malé místo. Možná je bolest tupá. Čím více se na bolest jednoduše ptám, tím více informací o ní mám. Pokud se zajímám o své tělo a své trauma, jakmile mi lékař něco řekne, analyzuji to, co jsem slyšel, a zjistím, zda tato interpretace odpovídá tomu, co prožívám.
Závěr
Možná je tu ještě něco, co by měl lékař vědět. Mám kamarádku, která má problémy s adresou kvůli úrazu, který utrpěla. Když mluví s lékařem, ten si může špatně vyložit, co se s ní děje, protože neslyší dostatečné podrobnosti. Zvědavost má podobný dopad jako potíže mé kamarádky s mluvením. I když nemám potíže s používáním slov, nejsem schopen vysvětlit to, co jsem se rozhodl nepochopit. Společně, v partnerství, s tím, že správně popíšu, co prožívám, budeme s mým lékařem spolupracovat, abych měl co nejlepší příležitost prospívat a být v pořádku.